Společnost nevyrábí jen zboží, zákony, školy, byty a pracovní místa.
Vyrábí také znaky.
Vyrábí obrazy úspěchu, selhání, svobody, dospělosti, rodiny, práce, těla, stáří, dětí, budoucnosti a normálního života.
Tyto znaky nejsou vedlejší. Člověk podle nich poznává, co má chtít, čeho se má bát, co má odkládat, za co se má stydět a co má považovat za samozřejmé.
Proto může společnost politicky tvrdit jednu věc a sémioticky produkovat její opak.
Může například říkat, že chce více dětí.
A zároveň vytvářet významové prostředí, ve kterém dítě působí jako hrozba.
Nízká porodnost jako sémiotická otázka
Nízká porodnost se obvykle vysvětluje ekonomicky: drahé bydlení, nejistá práce, vysoké náklady, nedostatek školek, slabá podpora rodin.
To jsou skutečné faktory.
Sémiotický pohled je neruší.
Přidává ale otázku, jak společnost dítě významově kóduje.
Je dítě v dominantních obrazech radost, pokračování, smysl, součást dospělosti a společný projekt?
Nebo je stále častěji náklad, ztráta svobody, konec identity, překážka kariéry, ekologická vina, riziko rozvodu, selhání, vyčerpání a projekt, na který člověk nikdy není dost připravený?
Pokud společnost dlouhodobě spojuje rodičovství hlavně s úzkostí, výkonem, izolací a nedosažitelnou dokonalostí, nemůže se divit, že lidé váhají.
Ne proto, že by jim někdo přímo zakázal mít děti.
Ale proto, že významové pole říká: není vhodný čas, nejsi dost zajištěný, přijdeš o sebe, nezvládneš to, svět není pro děti.
Ekonomika je také znak
Je důležité neoddělovat hmotné a významové faktory příliš ostře.
Byt není jen plocha v metrech čtverečních. Je to znak bezpečí, stability a budoucnosti.
Pracovní smlouva není jen právní dokument. Je to znak, že si člověk může dovolit plánovat.
Mzda není jen číslo. Je to znak hodnoty, možnosti a společenského postavení.
Drahé bydlení tedy nepůsobí jen materiálně. Působí i sémioticky. Říká: svět pro tebe není připravený, budoucnost je zavřená, dospělost je odložená.
To samé platí pro mediální obrazy rodiny. Pokud je rodičovství zobrazováno převážně jako chaos, ztráta těla, finanční pád, psychické vyčerpání a morální riziko, vytváří to jiný prostor rozhodování než kultura, ve které je dítě spojeno s pokračováním života a přirozenou součástí dospělosti.
Programování bez programátora
Slovo „programuje“ může znít příliš silně.
Neznamená ale, že existuje jeden centrální programátor.
Společnost často programuje znaky bez jednotného plánu. Dělají to reklamy, seriály, algoritmy, školní jazyk, pracovní kultura, ekonomické tlaky, politické slogany, memy, rodičovské zkušenosti, urbánní prostředí i statistiky.
Jednotlivý autor může mít dobrý úmysl.
Celkové významové pole přesto může být ničivé.
Právě proto je sémiotika důležitá. Umí se ptát nikoli jen na jednotlivé výroky, ale na opakované asociace.
S čím se stále spojuje slovo dítě?
S čím rodina?
S čím muž?
S čím žena?
S čím svoboda?
S čím budoucnost?
Když se tyto vazby dlouhodobě opakují, stávají se prostředím, ve kterém lidé myslí.
Co by se dalo měřit
Tato teze je dobře testovatelná.
Lze analyzovat média, reklamu, politické projevy, diskuse na sociálních sítích, filmy, seriály, firemní komunikaci, školní materiály i osobní výpovědi.
Lze sledovat, zda se rodina objevuje vedle slov jako radost, stabilita, domov, budoucnost, spolupráce a smysl, nebo spíš vedle slov jako stres, náklad, omezení, konflikt, oběť a riziko.
Lze porovnat různé země, generace, třídy, regiony a časová období.
Lze testovat, jak různé rámování stejné informace mění ochotu lidí uvažovat o dětech.
Nešlo by o nahrazení ekonomie dojmy.
Šlo by o doplnění ekonomie o významovou vrstvu, která rozhodování vždy provází.
Ne propaganda, ale rovnováha
Z toho neplyne, že společnost má vyrábět líbivou propagandu o dětech.
Falešně pozitivní obraz by byl jen další manipulace.
Jde o rovnováhu.
Pokud kultura umí velmi detailně ukazovat náklady rodičovství, musí umět stejně přesně ukazovat i jeho smysl, sílu, důstojnost, radost a společenskou hodnotu.
Pokud stát podporuje rodiny materiálně, ale veřejný významový prostor říká, že dítě je hlavně problém, podpora bude slabší, než by mohla být.
Sémiotika zde nabízí praktickou otázku:
jaké znaky musí společnost produkovat, aby život působil jako pokračovatelný?
To je otázka porodnosti.
Ale také otázka civilizační důvěry.