Moderní doba ráda vypráví příběh pokroku.

Věda překonala pověru. Technika překonala bezmoc. Medicína překonala mnoho nemocí. Průmysl zvýšil produkci. Digitální svět zrychlil komunikaci. Data nahradila dojmy.

Velká část tohoto příběhu je pravdivá.

Bylo by hloupé ji odmítat.

Jenže otázka zní, zda je pokrok rovnoměrný.

Možná jsme se výrazně posunuli v hmotné a technické vrstvě reality, ale zároveň jsme ztratili část citlivosti pro vrstvy významové, rituální, vztahové a symbolické.

Co jsme přestali studovat

Předmoderní společnosti měly mnoho omylů, násilí, nerovnosti a pověr. Není důvod je romantizovat.

Zároveň ale braly vážně věci, které modernita často odsunula do soukromí nebo výsměchu.

Přechod mezi dětstvím a dospělostí.

Smrt jako společenskou událost.

Rituál smutku.

Symboly autority.

Význam domova.

Vztah člověka k času, půdě, předkům a budoucnosti.

Tělesné prožívání společného řádu.

Modernita mnoho z těchto oblastí nevyřešila. Spíš je přestala považovat za seriózní předmět poznání.

Výsledkem může být člověk, který má mnoho nástrojů, ale málo orientace.

Přetechnizovaná společnost

Přetechnizovaná společnost umí optimalizovat prostředky, ale často ztrácí jazyk pro cíle.

Umí zvýšit výkon, ale méně ví, proč se má výkon zvyšovat.

Umí sbírat data, ale méně ví, jaký život mají data podporovat.

Umí spojit lidi technicky, ale ne vždy významově.

Umí člověku dát zábavu, ale ne vždy smysl.

Umí léčit tělo, ale často podceňuje významové prostředí, které tělo dlouhodobě zatěžuje.

To není kritika vědy.

Je to kritika zúženého obrazu reality, ve kterém se za skutečné považuje hlavně to, co lze rychle měřit a použít.

Sémiotika připomíná, že člověk se nerozpadá jen nedostatkem věcí.

Rozpadá se také nedostatkem smyslu, příslušnosti, důvěry, rituálu a čitelné budoucnosti.

Data proti dojmu

Silná verze této teze nesmí skončit v nostalgii.

Nestačí říct: dřív lidé rozuměli významům lépe.

Je potřeba ptát se datově:

Jak se změnil jazyk smrti, rodiny, práce, vlasti, těla, dětství, mužství, ženství, autority a budoucnosti?

Které rituály zmizely a čím byly nahrazeny?

Jaký dopad má ztráta přechodových rituálů na identitu mladých lidí?

Jak se proměnila média, která lidem říkají, co je normální život?

Jaké znaky produkují společnosti s vyšší důvěrou a jaké společnosti s nízkou důvěrou?

Taková práce by nebyla útěkem od modernity.

Byla by jejím rozšířením.

Věda by neztratila přísnost. Jen by přestala předstírat, že významové vrstvy nejsou součástí reality.

Rovnováha místo návratu

Cílem není vrátit se do minulosti.

Minulost nebyla čistá. Byla tvrdá, omezená a často nespravedlivá.

Cílem je vzít vážně otázku, zda moderní společnost nezískala technickou moc rychleji než schopnost významově ji nést.

AI tuto otázku ještě zesiluje.

Pokud budeme mít nástroje, které umí vyrábět text, obraz, hlas, rozhodnutí, analýzu a zdánlivou autoritu, ale nebudeme rozumět znakům, rámcům a významovým účinkům, staneme se technicky silnější a interpretačně slabší.

To je nebezpečná kombinace.

Sémiotika může být cestou k rovnováze.

Ne tím, že nahradí fyziku, biologii, ekonomii nebo informatiku.

Ale tím, že jim připomene lidský rozměr:

každý nástroj vstupuje do světa významů.

A teprve tam se ukáže, zda člověku opravdu slouží.

Jiný obraz pokroku

Možná skutečný pokrok nemá být jen rychlejší stroj, přesnější měření a vyšší výkon.

Možná má být také schopnost lépe číst, jaké významy vytváříme.

Pokrok by pak znamenal nejen více možností, ale i hlubší odpovědnost za to, jak tyto možnosti proměňují člověka.

Modernita nemusí padnout.

Musí se doplnit.

Technická inteligence potřebuje sémiotickou inteligenci.

Jinak budeme stále lépe ovládat svět, kterému stále hůř rozumíme.