Kde začíná význam

Hledání zdrojového kódu sémiotiky

Studovat znaky, které už fungují, je podobné jako rozebírat spuštěný program. Vidíme vstupy, výstupy, pravidla, chyby, konflikty i vrstvy rozhraní. Dokážeme popsat, jak se z vlajky stane znak státu, z gesta výzva, z reklamy mýtus a z věty politická síla.

Jenže pod tím zůstává nepříjemnější otázka.

> Kdy se fyzikální rozdíl poprvé stává znakem, který něco znamená?

Tato otázka nehledá doslovný počítačový kód vesmíru. Metafora zdrojového kódu míří jinam. Ptá se po principu, bez něhož by žádný pozdější jazyk, kultura, věda ani umělá inteligence neměly co zpracovávat. Kde přesně začíná přechod od dění k významu?

Semiotika obvykle začíná tam, kde už znakový vztah rozeznáme. Charles Sanders Peirce popisuje znak jako triadický vztah znaku, objektu a interpretantu. Umberto Eco analyzuje kódy, komunikaci a kulturní organizaci významu. Roland Barthes ukazuje, jak se historické a mocenské konstrukce vydávají za samozřejmost. Žádný z nich není slepý k hloubce problému. Přesto jejich práce samy o sobě neposkytují úplný biologický a fyzikální mechanismus, který by vysvětlil přechod od prosté odlišnosti k tomu, že na něčem pro nějaký systém záleží.

Tento článek proto postupuje zpětným inženýrstvím.

```text

kulturní symbol

→ sdílené gesto

→ společná pozornost

→ nervové zpracování

→ vnímání a jednání organismu

→ buněčná regulace

→ fyzikální proces

```

Tato osa netvrdí, že se vyšší vrstva jednoduše sečte z nižších. Je to analytická cesta. Vracíme se po ní tak dlouho, dokud už nelze význam jen tiše předpokládat.

---

Co by byl první znak

Nejdříve je nutné rozlišit čtyři věci, které se v běžné řeči často směšují.

Fyzikální rozdíl je prostá odlišnost stavu. Kámen je teplejší než okolí. Molekula je na jednom místě a ne na druhém. Elektrický náboj má jinou hodnotu než před chvílí. Rozdíl sám ještě nic neznamená. Je pouze rozdílem.

Signál je rozdíl, který se v nějakém kauzálním systému přenáší nebo využívá. Kouř může spustit čidlo. Změna koncentrace látky může otevřít buněčný kanál. Signál už má funkci v procesu, ale funkce sama ještě nemusí znamenat interpretaci.

Znak je něco, co zastupuje něco jiného pro interpretační systém. Peirce zde přidává rozhodující třetí člen. Nejde pouze o spojení A způsobí B. Jde o vztah, v němž A vystupuje jako něco o B a vyvolává určitý účinek, interpretant.

Význam je vztah, který orientuje očekávání nebo jednání a v němž dává smysl rozlišovat úspěch a omyl. Když organismus vyhodnotí chemický gradient jako potravu a zamíří k jedu, nejde jen o pohyb částic. Je zde chyba vzhledem k jeho potřebám, životu a pokračování činnosti.

Pro účely tohoto článku použijme pracovní kritéria znaku:

1. existuje znakový nosič

2. existuje něco, k čemu nosič odkazuje

3. existuje systém schopný toto rozlišení využít

4. interpretace může uspět nebo selhat vzhledem k normě, potřebě nebo jednání

Nejde o definitivní definici celé sémiotiky. Je to nástroj, kterým lze oddělit pouhou kauzalitu od vztahu, jenž se začíná chovat jako významový.

Právě čtvrtý bod je kritický. Kámen se nemýlí, když eroduje. Termostat lze nastavit špatně, ale normu mu vložil konstruktér. Organismus se může mýlit svým vlastním způsobem, protože pro něj existuje rozdíl mezi tím, co jeho činnost udržuje, a tím, co ji rozkládá.

---

Hypotéza A: význam vytváří život

Nejsilnější verze emergentní hypotézy říká, že význam nezačíná v samotné fyzice. Začíná se životem.

Jakob von Uexküll formuloval pojem Umwelt, vlastní okolní svět organismu. Organismus nežije v neutrálním souhrnu všech fyzikálních dat. Žije ve světě, který je pro něj vybrán smyslovými možnostmi, tělem, potřebami a možnostmi jednání. Stejný les není stejným světem pro klíště, netopýra, člověka a strom. Každý z nich vstupuje do jiné sítě relevantních rozdílů.

To je více než poetická metafora. Organismus nepřijímá svět jako hotový obraz. Aktivně z něj vybírá to, co se pro jeho pokračování stává potravou, hrozbou, partnerem, překážkou, úkrytem nebo orientačním bodem. Fyzikální rozdíl se zde stává biologicky relevantním.

Z pohledu biosemiotiky je právě tato relevance místem, kde začíná semióza. Buněčná membrána nerozlišuje molekuly proto, že by je „chápala“ lidským způsobem. Rozlišuje je proto, že některé změny musí být zpracovány jinak než jiné, má-li systém zachovat svou organizaci. Signál není jen pohyb příčiny. Vstupuje do vztahu k normě života.

Tato hypotéza má sílu, protože vysvětluje, odkud se bere možnost omylu. DNA může být poškozena, receptor může reagovat na neodpovídající látku, imunitní systém může napadnout vlastní tkáň, živočich může sledovat falešnou stopu. V každém z těchto případů existuje rozpor mezi tím, co bylo rozpoznáno, a tím, co by podporovalo pokračování organismu.

V tomto smyslu život nevyrábí význam libovolně. Vytváří podmínky, v nichž rozdíly získávají váhu.

Co tato hypotéza skutečně tvrdí

Neříká, že atomy jsou bezvýznamné a pak se zázrakem probudí život. Říká, že fyzikální proces se stává znakem až v rámci systému, který dokáže rozlišovat mezi příznivým a nepříznivým pro vlastní pokračování.

Neříká ani to, že každá buněčná reakce musí být plnohodnotný jazyk. Symbolická reference, slova a kulturní kódy jsou pozdější a nesrovnatelně otevřenější formy semiózy. Primární semióza může být mnohem chudší. Stačí, že něco funguje jako „tohle znamená reaguj takto“, a že tato reakce může být vzhledem k životu správná nebo chybná.

Co by hypotézu A podpořilo

Podporovalo by ji zjištění, že významové vlastnosti vždy vyžadují autonomní systém, který sám udržuje své hranice, obnovuje se a nese vlastní normu přežití nebo pokračování.

Podporovala by ji také přesvědčivá ukázka, že žádný čistě fyzikální nebo technický systém bez vlastní organizace a vlastních zájmů nedokáže vytvořit normativitu, ale pouze vykonává normy vložené zvenčí.

Co by ji oslabilo

Oslabil by ji robustní případ neživého systému, který by prokazatelně vytvářel vlastní referenci, vlastní normu úspěchu a skutečné omyly bez toho, aby jeho cíle byly pouze přeneseny z lidského návrhu.

Oslabilo by ji také vysvětlení biologické relevance výhradně jako vedlejšího dojmu pozorovatele, bez potřeby pojmů jako interpretace, chyba nebo norma.

---

Hypotéza B: život význam nevytváří, ale zachycuje

Druhá možnost je filozoficky odvážnější a empiricky méně zajištěná.

Podle ní život nevnáší význam do jinak úplně němého světa. Život je spíše první známá forma, v níž se hlubší vztahová nebo významová struktura světa stává schopnou sebe-vztahu. Organismus by nebyl výrobcem významu z nuly, ale citlivým rozhraním mezi strukturou reality a vlastní potřebou trvání.

Tato hypotéza nemá být vydávána za hotový vědecký závěr. Neexistuje experiment, který by dnes přímo ukázal, že význam předchází životu jako samostatná vrstva reality. Přesto není rozumné ji odmítnout jen proto, že se nevejde do zúženého obrazu světa jako souboru částic v pohybu.

Důvod je jednoduchý. Fyzika popisuje vztahy, pravidelnosti, omezení a transformace. Není to obraz reality jako beztvaré hmoty, do níž člověk teprve dodatečně promítá řád. Otázka zní, zda tyto vztahy jsou jen strukturou bez jakékoliv vnitřní relevance, nebo zda je život prvním místem, kde se jejich vztahovost projeví jako orientace.

Tady je nutná disciplína. Z existence řádu ve fyzice neplyne existence kosmického úmyslu. Z matematické popisovatelnosti světa neplyne, že vesmír někoho „mluví“. Z toho, že organismus reaguje na svět smysluplně, neplyne, že každá částice něco prožívá. Tyto skoky by byly falešným důkazem.

Pracovní hypotéza tohoto článku je slabší a přesnější:

> Význam může být vlastností vztahu, nikoli látky. Život by pak nebyl jeho magickým původcem, ale prvním známým systémem, který tento vztah dokáže nést, zachytit a normativně zpracovat.

Taková možnost přenáší otázku. Neptá se už jen, kdy vznikl význam, ale zda „vznik“ není špatné slovo. Možná se nevynořil jako nová substance. Možná se stalo něco jiného: vznikl systém, pro který se rozdíly světa začaly stávat důležitými.

Co by hypotézu B podpořilo

Nepodpořilo by ji pouhé konstatování, že svět je složitý nebo krásně uspořádaný. Podporu by vyžadovalo, aby se ukázalo, že relace typu reference, norma nebo orientace nelze bez zbytku vysvětlit jako pouhá lidská projekce ani jako lokální biologická adaptace.

Silnější by byla i teorie, která by spojila fyzikální informační struktury, biologickou normativitu a zkušenost do jednoho vysvětlujícího rámce a přinesla odlišitelné předpovědi.

Co by hypotézu B oslabilo

Oslabil by ji úplný a empiricky úspěšný naturalistický popis přechodu od chemické samoregulace k biologické normativitě, který by nepotřeboval žádný před-biotický významový princip.

Tento výsledek by však neznamenal, že otázka významu zmizela. Znamenal by jen, že jeho první funkční podoba byla lépe vysvětlena uvnitř života.

---

První hranice není mezi hmotou a duchem

Ve veřejných debatách se problém často láme špatně.

Na jedné straně stojí hrubý materialismus: existují jen částice, pohyb a lidské výmysly. Význam je v zásadě subjektivní pěna na povrchu mozku.

Na druhé straně stojí opačný zkrat: protože význam nelze převést na mechanický pohyb, musí být každý fyzikální jev projevem vědomého kosmického ducha.

Obě pozice mají stejnou slabinu. Obě předpokládají, že existují jen dvě možnosti: slepá hmota, nebo hotová mysl.

Přesnější možnost vede přes vztah. Význam nemusí být ani věc uložená v mozku, ani přízrak přidaný k hmotě. Může být způsob, jakým se určitý systém vztahuje k rozdílům světa, vybírá je, hodnotí a podle nich jedná.

To neřeší celý problém. Ale brání to falešnému dilematu.

---

Mozek: výrobce, přijímač, nebo rozhraní

Mozek je pro význam nepochybně zásadní. Poškození mozku může změnit řeč, paměť, rozpoznávání tváří, schopnost plánovat i osobní kontinuitu. To silně podporuje tezi, že lidské významové světy závisejí na nervové organizaci.

Z toho ale samo o sobě neplyne, že mozek je jediným výrobcem významu.

Existují alespoň tři modely.

Model výrobce říká, že mozek generuje význam z nervové činnosti. Svět dodává data, mozek z nich skládá reprezentace a subjektivní obsah.

Model přijímače říká, že mozek význam spíše přijímá nebo propouští. Tento obraz je v silné podobě spekulativní. Bez dalších mechanismů snadno sklouzne k neurčité metafyzice.

Model aktivního rozhraní chápe mozek jako součást organismu, který nepasivně kopíruje svět ani pouze nevyrábí uzavřený vnitřní film. Neustále propojuje struktury prostředí s tělesnými potřebami, pamětí, emocemi, možnostmi jednání a sociálním jazykem.

Třetí model je pro tuto otázku nejplodnější. Nevyžaduje popřít biologii. Zároveň neztotožňuje význam s elektrickou aktivitou neuronů. Mozek by zde byl uzlem semiózy, ne jejím absolutním původem.

Věta „význam je v mozku“ je proto podobně nedostatečná jako věta „román je v inkoustu“. Bez mozku lidský významový svět nedrží pohromadě. Ale samotné neurony nevysvětlují, proč se určitý obraz vztahuje k určité věci, proč slovo zavazuje mluvčího ani proč omyl bolí jako omyl.

---

AI jako kontrolní případ, ne jako odpověď

Umělá inteligence je pro tuto otázku užitečná právě proto, že nás nutí oddělit výkon od původu významu.

Jazykový model dokáže zacházet s rozsáhlými sítěmi znaků. Dokáže vysvětlovat pojmy, navazovat argumenty, rozpoznávat styl, simulovat dialog a spojovat informace, které lidé zapsali do textu. To je skutečný výkon, nikoli trik.

Přesto zůstává problém ukotvení symbolů. Stevan Harnad jej formuloval otázkou, jak může mít formální systém význam, který není pouze parazitní na významech v hlavách jeho uživatelů. Čistě textový model pracuje uvnitř už hotového lidského znakového světa. Jeho slova jsou napojena na lidské zkušenosti, instituce, těla, potřeby a dějiny, i když model sám tento svět nežije.

To neznamená, že AI je bezcenná nebo „jen papoušek“. Znamená to pouze, že její schopnost manipulovat se znaky ještě automaticky nedokazuje vlastní biologickou relevanci, vlastní normativitu ani vlastní Umwelt.

AI je tedy zátěžový test.

Ukazuje, že symbolická kompetence může být částečně přenesena do systému, který není živým organismem. Zároveň znovu otevírá otázku, zda je pro vnitřní význam nutné tělo, vlastní zranitelnost, samoudržování a možnost, že se systém mýlí kvůli sobě, ne jen kvůli zadání člověka.

Kdyby vznikla AI, která si sama udržuje vlastní existenci, vymezuje vlastní hranice, vytváří odvozené cíle, rozlišuje škodlivé a příznivé stavy vzhledem k vlastní kontinuitě a umí své odkazy korigovat v kontaktu se světem, byla by to vážná výzva pro hypotézu, že význam začíná pouze v biologickém životě. Stále by však neřešila otázku, zda takový systém význam vytvořil, nebo se stal novým nositelem obecnější semiózy.

---

Co je zde pozorování, teorie a hypotéza

Aby se z otevřené otázky nestala víra převlečená za argument, je nutné rozlišovat tři roviny.

Pozorování

• organismy selektivně reagují na rozdíly v prostředí
• jejich reakce mohou z hlediska pokračování života uspět nebo selhat
• lidské symboly jsou sdílené, historické a institucionálně stabilizované
• mozek je nutný pro běžné lidské kognitivní a jazykové fungování
• AI dokáže velmi účinně zpracovávat lidské znakové struktury

Existující teoretické výklady

• Peircova sémiotika vysvětluje znak triadicky skrze znak, objekt a interpretant
• Uexküllova teorie Umweltu zdůrazňuje druhově a tělesně vymezený svět relevance
• biosemiotika chápe život jako oblast, kde se regulace, interpretace a normativita překrývají
• teorie ukotvení symbolů upozorňují, že manipulace se znaky sama o sobě nevysvětluje, odkud se bere jejich vlastní reference

Pracovní hypotéza článku

• první funkční význam vzniká tam, kde rozdíl vstupuje do normativního vztahu systému k jeho vlastnímu pokračování
• život je nejlépe doložený nositel takového vztahu
• není zatím rozhodnuto, zda je život původcem významu, nebo prvním známým místem, kde se hlubší vztahová struktura reality stává aktivní a čitelnou

Tato poslední věta není výsledkem experimentu. Je to přesně označená pracovní hypotéza.

---

Kde tedy význam začíná

Nejspořádanější odpověď zní takto.

Význam nezačíná prostě tam, kde se něco liší. Rozdíly jsou všude. Nezačíná ani tam, kde jeden stav spustí druhý. Kauzalita je širší než semióza.

Význam začíná tehdy, když rozdíl pro nějaký systém začne znamenat možnost jiného jednání a když na správnosti tohoto rozlišení nějak záleží.

U živého organismu je tato záležitost zřejmá. Rozpoznání se váže na výživu, obranu, rozmnožení, orientaci, opravu, vztah k jiným organismům a pokračování organizace samotné. V kultuře se tato základní schopnost rozvine do symbolů, zákonů, věd, náboženství, peněz, států a digitálních systémů. Nejsou to oddělené světy. Jsou to vrstvy stále složitější semiózy.

Otázka, zda význam předchází životu, proto zůstává otevřená. Není poctivé tvrdit, že na ni už máme důkaz. Není však poctivé ani tvrdit, že je nesmyslná jen proto, že současná přírodověda pracuje hlavně s měřitelnými mechanismy.

Možná je život bodem, kde realita poprvé nezačne jen probíhat, ale začne pro někoho něco znamenat.

A možná právě zde začíná zdrojový kód sémiotiky: ne v hotovém slově, ne v lidské kultuře, ale v okamžiku, kdy se rozdíl stane důležitým.

---

Zdroje a další čtení

1. Atkin, Albert. *Peirce’s Theory of Signs*. Stanford Encyclopedia of Philosophy.

https://plato.stanford.edu/entries/peirce-semiotics/

2. Uexküll, Jakob von. *A Foray into the Worlds of Animals and Humans: With a Theory of Meaning*. University of Minnesota Press, 2010.

Dostupný náhled a digitalizované vydání: https://xenopraxis.net/readings/uexkull_foray.pdf

3. Vehkavaara, Tommi. “Constructive Aspects of Biosemiotics.” *Biosemiotics* 10, 2017.

https://doi.org/10.1007/s12304-017-9304-9

4. Nishida, Y. “Uexküll’s Theory of Umwelt: The Worlds as Seen by Living Beings.” Springer, 2026.

https://link.springer.com/chapter/10.1007/978-981-95-1327-7_4

5. Harnad, Stevan. “The Symbol Grounding Problem.” *Physica D* 42, 1990, s. 335 až 346.

Přístupná verze: https://arxiv.org/abs/cs/9906002

6. Mollo, Dimitri Coelho, a Raphaël Millière. “The Vector Grounding Problem.” 2023.

https://arxiv.org/abs/2304.01481

7. Kull, Kalevi. “Biosemiotics: To Know, What Life Knows.” *Cybernetics & Human Knowing* 16, 2009.

Přehledová literatura k otázce života, znaku a interpretace.