Studijní pomůcka ke kapitolám o znakové funkci, výrazu a obsahu. Cílem je převést Ecoův akademický aparát do řeči, se kterou se dá pracovat v laickém čtenářském kroužku.
Podklad: fotografie stran 61-67 z knihy Umberta Eca Teorie sémiotiky ve složce podklady/teorie-kodu-2026-05-26/.
Účel: pracovní materiál pro čtenářský kroužek. Text není blogový článek ani doslovný přepis knihy. Levý sloupec zachycuje smysl originálu ve zhuštěné podobě a drží Ecoův slovník. Pravý sloupec převádí stejný krok do běžnější řeči.
Poznámka k "originálu": kvůli autorským právům zde není úplný přepis kapitol. Jako orientační kotvy ponechávám jen krátké pojmy a formulace, například výraz, obsah, znaková funkce, type, token a purport.
Rychlá mapa
- 2.1 řeší, co je znaková funkce: znak není věc, ale vztah mezi výrazem a obsahem podle určitého kódu.
- 2.2 řeší, z čeho se skládá výrazová a obsahová rovina: kód rozděluje plynulý materiál na rozpoznatelné jednotky a ty pak spojuje.
- Strana 64 je důležitá kvůli dvojici type/token: typ je obecný vzorec, token je konkrétní výskyt.
2.1 Znaková funkce
| Originál - smysl pasáže | Převod do srozumitelnějšího výkladu |
|---|---|
| Eco začíná tím, že kód přiřazuje prvky jednoho systému prvkům druhého systému. Jeden systém pak funguje jako výrazová rovina, druhý jako obsahová rovina. Znaková funkce vzniká, když jsou tyto dvě roviny uvedeny do korelace. | Znak není samostatná věc. Znak vznikne teprve tehdy, když se něco viditelného, slyšitelného nebo jinak zachytitelného spojí s významem. Červená kontrolka sama o sobě ještě není "nebezpečí". Nebezpečím se stane až v systému, kde je domluveno, že červená kontrolka tento stav označuje. |
| Eco rozlišuje signál a znak. Signál může být fyzický podnět nebo jednotka přenosu. Nemusí ještě nic znamenat. Znakem se stává teprve tehdy, když je rozpoznán jako něco, co zastupuje jinou věc, stav nebo událost. | Kouř může být prostě fyzikální jev. Ale když ho někdo čte jako známku ohně, začne fungovat jako znak. Zvuk zvonku může být jen zvuk. Ale v určitém domluveném prostředí znamená, že někdo stojí u dveří. Signál je něco, co lze zaregistrovat. Znak je něco, co lze interpretovat. |
| Fyzický je pouze konkrétní výskyt výrazového prvku: zvuk, čára na papíře, světlo, gesto. Samotný znak není tato fyzická věc. Znak je korelace mezi výrazovou a obsahovou rovinou. | Napsané slovo pes není pes. Není to ani význam sám. Je to viditelná stopa, kterou umíme v češtině číst jako výraz odkazující k určitému obsahu. Kdo český kód nezná, uvidí stejné čáry, ale znaková funkce se mu neotevře stejným způsobem. |
| Eco navazuje na Hjelmsleva a říká, že přesnější než mluvit o znacích je mluvit o znakových funkcích. Výraz a obsah jsou funktivy, tedy prvky vstupující do korelace. | Není to tak, že bychom měli sklad hotových znaků. Spíš máme prvky, které se podle pravidel mohou spojit. Když se spojí výraz a obsah, vznikne znaková funkce. Podobně šachová figurka není "král" sama o sobě. Králem je až uvnitř hry, kde platí určitá pravidla. |
Tentýž výrazový prvek může vstoupit do různých korelací. Eco uvádí příklad anglického plane, které může podle kontextu odpovídat různým obsahům. | Stejný tvar může znamenat různé věci. České slovo list může znamenat list stromu, list papíru, stránku v knize nebo úřední listinu. Význam není nalepený na slově jednou provždy. Vzniká podle kódu a kontextu. |
| Eco odmítá představu, že kód jen organizuje už hotové znaky. Přesnější je říct, že kódy poskytují pravidla, která znaky generují jako konkrétní události v komunikaci. | Kód není krabice s hotovými zprávami. Je to spíš recept nebo pravidla hry. Čeština není jen seznam všech vět, které už někdo řekl. Je to systém, díky němuž můžeme vytvářet a chápat i věty, které slyšíme poprvé. |
| Závěr kapitoly rozkládá běžné pojetí znaku do složitější sítě vztahů. Eco připomíná, že obraz lze rozložit na body, kontrasty a uspořádání, melodii na tóny a intervaly. | To, co se nám jeví jako samozřejmý význam, je často výsledek mnoha vrstev. Na fotografii vidíme tvář, ale technicky jde o uspořádání světlejších a tmavších míst. V melodii slyšíme celek, ale je složená z tónů a vztahů mezi nimi. Stejně se dá rozložit i znak. |
Co si z 2.1 odnést
Znak není prostě slovo, obrázek, zvuk nebo věc. Znak vzniká tehdy, když výraz v určitém kódu odkazuje k obsahu.
Signál může existovat bez významu. Znak vzniká až tehdy, když je signál nebo výraz interpretován jako nositel obsahu.
Kód není jen seznam znaků. Kód je soubor pravidel, podle nichž se znakové funkce vytvářejí a čtou.
2.2 Výraz a obsah
Eco se v této části vrací k modelu stavidla. Představuje si technický systém, kde kombinace signálů na panelu odpovídají různým stavům vody a vedou k určité reakci. Tento model mu slouží jako laboratorní příklad: na jedné straně jsou signály, na druhé straně stavy, které signály označují.
| Originál - smysl pasáže | Převod do srozumitelnějšího výkladu |
|---|---|
| Model stavidla ukazuje, že příjemce zprávy nečte jen fyzické světlo nebo elektrický signál. Čte ho jako součást kódu, který mu říká něco o stavu vody a o potřebné reakci. | Představme si panel s několika světly. Některé kombinace světel znamenají nebezpečí, jiné poplach, bezpečný stav nebo nedostatek vody. Inženýr nečte světla jako čistou fyziku. Čte je jako zprávu. |
| Výrazová rovina zahrnuje prostředky výrazu: například signály A, B, C, D a jejich kombinace. Obsahová rovina zahrnuje významové jednotky: například úroveň nebezpečí, úroveň poplachu, úroveň bezpečí nebo nedostatečnost. | Výraz je to, co se objeví před námi: zvuk, světlo, slovo, písmeno, gesto, ikona. Obsah je to, co tím systém sděluje: varování, příkaz, popis stavu, prosba, zákaz nebo možnost. |
| Před kódem existuje neurčitý materiál nebo kontinuum. Na straně výrazu to mohou být fyzikální možnosti světel, zvuků nebo čar. Na straně obsahu to může být plynulé pole stavů, představ, událostí nebo chování. | Svět není od začátku rozdělen přesně podle našich značek. Hladina vody může stoupat plynule. Systém si ale řekne: tady je ještě bezpečí, tady už poplach, tady nebezpečí. Kód rozřeže plynulý svět na použitelné díly. |
| Kód zakládá korelaci mezi formálně uspořádanou rovinou výrazu a formálně uspořádanou rovinou obsahu. Znaková funkce spojuje abstraktní prvek výrazového systému s abstraktním prvkem obsahového systému. | Nestačí, že existují světla. Nestačí ani, že existují různé stavy vody. Aby vznikla zpráva, musí existovat pravidlo: tato kombinace světel znamená tento stav. Kód je spojnice mezi uspořádanými možnostmi výrazu a uspořádanými možnostmi obsahu. |
Na straně 64 Eco mluví o obecných typech, tedy types, a konkrétních projevech, tedy tokens. Type je obecný vzorec nebo jednotka, token je konkrétní výskyt v komunikaci. | Typ je obecná možnost. Token je konkrétní uskutečnění této možnosti. Slovo pes jako položka češtiny je typ. Jedno konkrétní napsání slova pes v této větě je token. Pravidlo "červená znamená zastavit" pracuje s typem; jedno konkrétní rozsvícení červené na semaforu je token. |
| Eco zdůrazňuje, že sémiotika se v modelu stavidla nezabývá elektrickými zákony ani technickou látkou signálů. Nezkoumá ani hydrologii vody jako takovou. Zajímá ji, že vybrané signály v určitém kódu nesou určitý obsah. | Když čteme semafor, obvykle neřešíme elektrický obvod uvnitř semaforu. Zajímá nás, co světlo znamená v dopravním kódu. Jiná věda může zkoumat fyziku světla, elektroniku panelu nebo vodu v přehradě. Sémiotika se ptá, jak z toho vzniká význam. |
Pojem purport označuje neurčitý materiál, látku nebo kontinuum před tím, než ho nějaký systém zformuje do rozpoznatelných jednotek. Eco upozorňuje, že český překlad pojmu je obtížný. | Barevné spektrum je plynulé. Fyzik ho rozdělí podle vlnových délek, dopravní systém si vybere červenou, oranžovou a zelenou, malíř ho může členit jinak. Materiál může být podobný, ale různé kódy ho tvarují různě. Tomu pomáhá rozumět pojem purport. |
| Hjelmslevův model rozlišuje formu a substanci na straně výrazu i obsahu. Výrazová substance jsou konkrétní zvuky, světla nebo čáry. Výrazová forma je systém rozdílů, který z nich dělá jednotky. Obsahová substance jsou konkrétní významové jednotky. Obsahová forma je systém jejich vztahů a opozic. | Hmota nestačí. Zvuk sám o sobě ještě není slovo. Světlo samo o sobě ještě není dopravní signál. Aby se z materiálu stal výraz, musí být uspořádán systémem. Podobně obsah není jen neurčitý pocit nebo stav světa. Kód ho uspořádá do rozlišitelných možností: bezpečí, poplach, nebezpečí, nedostatek. |
| Eco připouští, že Hjelmslevův model je složitý, ale pro teorii kódů užitečný. Pro jednodušší komunikační model lze říct, že znaková funkce je korespondence mezi výrazovým prostředkem a významem a zpráva je tato korespondence uskutečněná během přenosu. | U jednoduché zprávy nám často stačí sledovat spojení: tento výraz nese tento obsah. Když někdo řekne "pozor", rozumíme varování. U literatury, ironie, rituálu nebo společenských situací je ale potřeba složitější model, protože význam vzniká ve více vrstvách najednou. |
| Na konci kapitoly Eco naznačuje hranici teorie kódu. Když věta odkazuje ke skutečnému stavu světa, vstupuje do hry referent. Odesílatel, adresát a komunikační akty budou patřit do dalších částí. | Kapitoly 2.1 a 2.2 ještě nejsou celá teorie komunikace. Řeší hlavně to, jak je výraz spojen s obsahem. V běžném životě nás ale zajímá i kdo mluví, komu, proč, v jaké situaci, s jakým záměrem a zda je řečené pravdivé. |
Co si z 2.2 odnést
Výrazová rovina je strana nosičů: zvuky, písmena, světla, gesta, signály.
Obsahová rovina je strana významů: stavy, příkazy, představy, hodnoty, informace.
Kód spojuje formálně uspořádané jednotky výrazu s formálně uspořádanými jednotkami obsahu.
Type je obecný vzorec nebo pravidlo. Token je konkrétní výskyt v komunikaci.
Purport označuje neurčitý materiál nebo kontinuum před tím, než ho kód rozčlení do použitelných jednotek.
Krátký slovník
Kód: soubor pravidel, podle nichž se výraz může spojit s obsahem. Není to jen slovník hotových znaků, ale mechanismus, který umožňuje znaky vytvářet a číst.
Výraz: to, čím se něco sděluje: slovo, zvuk, gesto, světlo, obraz, signál nebo jejich kombinace.
Obsah: to, co je výrazem neseno: význam, informace, stav, představa, příkaz nebo hodnota.
Signál: zachytitelný podnět nebo technická jednotka přenosu. Znakem se stává až tehdy, když je v určitém kódu interpretován jako nositel obsahu.
Znaková funkce: korelace mezi výrazem a obsahem. Je to samotné fungování znaku.
Funktiv: prvek, který vstupuje do znakové funkce. Výraz i obsah jsou funktivy, protože jejich role vzniká ve vzájemném vztahu.
Type: obecný typ, vzorec nebo pravidlo, podle něhož rozpoznáváme možné jednotky.
Token: konkrétní výskyt typu v jedné komunikační události.
Purport: neurčitá látka, materiál nebo kontinuum před tím, než ho nějaký kód uspořádá do jednotek.
Referent: skutečný stav světa, k němuž může určitá věta nebo zpráva odkazovat.
Token u Eca a token u LLM
Pojem token na straně 64 je opravdu zajímavý, protože se nápadně potkává se slovníkem dnešních jazykových modelů. Spojitost existuje, ale není to úplně totéž.
U Eca je token konkrétní projev obecného typu. Kód zavádí typy, například možné signály nebo znaky. V reálné komunikaci se pak objevují konkrétní výskyty těchto typů. Pravidlo "červená znamená zastavit" patří k typu. Jedno konkrétní rozsvícení červené na semaforu je token.
U LLM se tokenem obvykle myslí jednotka textu, se kterou model počítá. Může to být celé slovo, část slova, mezera, interpunkce nebo jiný textový kousek podle konkrétního tokenizéru. Model nepředpovídá přímo větu jako celek, ale postupně další tokeny.
Přísně vzato se v AI mluvě často míchají dvě roviny. Položka ve slovníku tokenizéru s konkrétním číslem je spíš type: obecná rozpoznatelná jednotka. Její výskyt v konkrétním promptu nebo odpovědi je token v klasickém sémiotickém smyslu.
Společné je to, že obě oblasti řeší převod plynulého materiálu na rozpoznatelné jednotky. Eco se ptá, jak kód vyčlení výrazové a obsahové jednotky a jak z nich vzniká zpráva. LLM potřebuje text rozdělit na diskrétní jednotky, aby s nimi mohl matematicky pracovat.
Rozdíl je v tom, že Ecoův token je součástí znakové funkce: jde o konkrétní výskyt, který v určitém kódu nese obsah. Token u LLM je především výpočetní jednotka. Nemusí být samostatným významem a často jím ani není, protože může jít jen o část slova.
Podobnost terminologie tedy není náhoda, ale neměli bychom ji přehnat. LLM skutečně pracují s něčím, co připomíná sémiotické rozřezání výrazu na jednotky. Samo o sobě to ale neznamená, že model rozumí světu jako člověk. Spíš to ukazuje, že i moderní AI stojí na velmi staré otázce sémiotiky: jak se z materiálu, rozdílů a pravidel stává sdělení.